Nejsem schopna přijmout mého syna
Dobrý den, už to, že jsem píšu mi přijde, že jsem jako matka selhala. Mám dvě děti. Starší dcera byla od malička velice šikovná a nic jsem nemusela řěsit. Se synem je to horší. Synovi je 3,5 roku a od mala je vše úplně jiné a pro mě dost náročné. Srovnat svoji povahu s jeho povahou je pro mě snad neslučitelné. Syn je živý a hlavně snad nikdy neposlouchá. Snažit s ním něco hrát co on nechce, je nemožné. Chodíme na logopedii a měla bych s ním něco procvičovat, tak se mi to nedaří. Já už pak jsem zničená, že nejsem schopna se pohnout z místa, tak pak začnu křičet. Bohužel můj vztek je takový, že už i sama pro sebe si říkám ošklivá slova na osobu mého syna. Lituji, že jsem šla do dalšího dítěte. Ale to je stejnak jedno, protože cesta zpět už není. Já už si fakt nevím rady, jak se z této situace dostat. Chtěla bych se hodit do pohody, ale já jsem už fakt nešťastná , když začíná nový den a já vím, že se zase budu snažit něco dělat se synem a zase selžu. Nemám už chuť s ním cokoliv dělat. Vzdávám to a nemám sílu. Snad jsem to napsala nějak srozumitelně . Děkuji za radu
Michael Kostka
Odpověď odborníka:
Dobrý den,
za jednoznačně pozitivní považuji fakt, že si problémy v interakci uvědomujete, nepřehazujete svůj díl na druhé a snažíte se najít cestu k řešení. Z vašeho popisu cítím únavu, nedostatek podpory a zřejmě i zdrojů z kterých můžete čerpat pro to, abyste mohla dávat druhým. To může být podstatnou součástí toho, proč vybuchujete. Každé vývojové období dítěte je pro okolí (i pro něj) náročné jiným způsobem. To okolo 3.roku se i v odborné literatuře bývá označováno jako období prvního vzdoru a je pro něj charakteristické prosazování vlastní nezávislosti a autonomie, bez ohledu na (seberozumnější) požadavky okolí. Tedy, z tohoto hlediska se jedná o přirozený vývojový krok. Je samozřejmě zároveň možné, že v případě vašeho syna, může být podoba vzdoru či jeho intenzita větší, než je obvyklé. I to, že problematické zvládnutí tohoto období může být zdrojem budoucích obtíží.
Považoval bych za vhodné, abyste hledala způsoby, jak získat podporu v každodenní péči o děti a domácnost a kromě snížení zátěže tím získala prostor pro odreagování, odpočinek a doplnění energie. Může se jednat o pomoc s hlídáním a výchovou (školka, dětská skupina, paní na hlídání..), nebo že za vás obstará část praktických povinností někdo jiný. Zároveň s tím, můžete synovo chování i výchovné postupy konzultovat s odborníky – vhodný by byl dětský psycholog. Dále můžete hledat podporu pro sebe – a to jak neformální (podporující a bezpečné sociální kontakty), tak odbornou – psychoterapie by vám umožnila ventilovat své prožitky, blíže jim porozumět i nahlédnout z širší perspektivy. Pomohla by vám i v hledání dalších způsobů, jak situaci řešit či unášet.
Držím vám palce a doufám v postupné zlepšování.
Katka
Odpověď peer poradce:
Dobrý den. Děkuji za Váš dotaz. Ve svém dotazu popisujete pocity ze selhávání při výchově svého synka. Domnívám se , že většina rodičů se někdy v životě ocitlo v podobné situaci. Například hned po narození dítěte a nebo v období jejich puberty, ale i v jejich dospělosti . Nechci Váši situaci bagatelizovat. Váš dotaz na mě dělá dojem, že jste vyčerpaná a nemáte dostatek energie, jakoby jste na vše byla sama. V souvislosti s mým pocitem, mě napadá, zda se máte komu svěřit, někoho s kým můžete sdílítet svoje trápení, někoho , kdo by Vám pomohl. Žádnou oporu ale ve svém dotazu nezmiňujete.
Možná, že bych se být ve Vaši kůži, pokusila obrátit na psychologa. Společně bych se snažila najít příčinu toho, proč litujete toho, že jste šla do dalšího dítěte. Co vše je od narození Vaší dcery ve Vašem životě jinak. Jaká jste měla očekávání před narozením syna. To vše jsou jenom moje úvahy, které mě běžely hlavou, při čtení Vašeho dotazu. Mohu se v nich ale mýlit.
Přeji Vám , aby jste si našla k synovi cestu.
Hodně štěstí.
Katka
Zpět na seznam