Strach,úzkost

Dobrý den, mrzím mě jak prožíváte nevhodnou reakci lékařky. Sice to zřejmě myslela jako povzbuzení, ale dosáhla spíše toho, že máte pocit dalšího tlaku, který je na vás vyvíjen. Osobně považuji za optimální, aby se u úzkostných obtíží pracovní zátěž testovala a zvyšovala postupně - a byla právě na té úrovni, jakou je dotyčný ještě schopný zvládnout. Pracovní neschopnost leckdy bývá nezbytná, délka jejího trvání je různá - mimo jiné i kvůli tomu, že antidepresiva začínají mít efekt na úzkostné příznaky po 3-6 týdnech užívání. Možná by nebylo špatné, abyste své obtíže konzultovala s psychiatrem, který je (zcela logicky ) v této oblasti zběhlejší než praktický lékař. Neschopenku vám může vystavit i on (případně praktická lékařka na základě jeho doporučení). Kromě toho bývá vhodnou pomocí nácvik relaxačních technik a docházka do psychoterapie. Pokud budete zůstávat v neschopnosti delší dobu, považoval bych za vhodné toho času využít pro docházku do některého z intenzivních terapeutických programů, kterým se říká denní stacionář. Bývá to půldenní program v pracovních dnech, obvyklá délka 4-8týdnů. INformaci, zda nějaký vhodný ve vašem regionu funguje by měl mít psychiatr či klinický psycholog. Přeji ať se vám daří.

Dobrý den, jsem v podobném věku jako vy a mám zkušenost s úzkostně-depresivní poruchou mnoho let. Myslím, že ráda postihuje právě lidi, kteří mají výborné hodnocení, protože se vždy snaží podávat maximální výkon. Když se k tomuto nastavení přidají nějaké velké životní těžkosti, snadno nás celoživotní zvyk (že musíme vše ustát) dostane na kolena. Alespoň tak tomu bylo u mě. Pocit hypochondra si rozhodně nenechejte vnutit! Utrpení, které dokáže způsobit úzkost, bych přirovnala k pravému peklu. Možná vás chtěl lékař „povzbudit“, ale nešťastně. Mně osobně pomohla v první fázi antidepresiva a léky proti úzkosti, z dlouhodobého pohledu mi ale opravdové řešení přinesla především delší psychoterapie, ve které jsem se naučila být sama k sobě daleko laskavější a přestala mít na sebe extrémní nároky, naučila jsem se pozitivnějšímu sebevnímání. Upřímné rozhovory s terapeutkou mi postupně umožnily uvidět, v čem jsem si sama v životě škodila, a prožívat svět jako daleko přívětivější místo, než před tím. Na neschopence jsem byla kdysi velmi dlouho a může to pomoct, zvlášť pokud byste měla zaměstnání s velkým stresem. Ale mám také zkušenost, že delší pobyt doma mě nakonec uváděl do ještě větší deprese, beznaděje, pocitů vlastního zkrachování. Proto bych na vašem místě po nějaké době raději přemýšlela, jak si život v práci (i mimo) nastavit tak, aby se dal dobře snášet a časem zase i užívat. Moc vám to přeji.