Strach ze zkoušky

Dobrý den, různým lidem vyhovují různé typy podpory, přičemž tyto situace se mohou proměňovat v čase a podle konkrétního kontextu. Stejně tak jsou značně individuální i efektivní strategie učení. Tedy, je nemožné dát jednoznačné doporučení. Obvykle bývá dobrou strategií se dotyčné ptát, co by potřebovala, případně učinit nějaké návrhy či nabídky a respektovat její volbu. Podpora z vaší strany může být praktická („servis“ aby se mohla v klidu učit, finanční výpomoc, vytvoření vhodných podmínek pro učení apod.) i emocionální. Do této oblasti řadím vyjádření podpory, ujištění že si jí vážíte bez ohledu na to, jak zkouška dopadne, sdílení vlastních zkušeností (bude-li o ně stát), možnost aby s vámi své prožitky a starosti sdílela nebo naopak mluvila o zcela odlišných věcech atd. I v této oblasti je důležité o potřebách komunikovat a respektovat její přání. V případě potřeby je možné uvažovat o změnách souvisejících s životním stylem - např. dostatek tělesného pohybu a sociální kontakt bývají dobrým způsobem jak uvolňovat napětí a dopady stresu regulovat. Je možné využít i odborné pomoci – ta je na místě především pokud jsou projevy stresu těžko zvladatelné, případně pokud zkoušky jen dále zvýraznily stav, který byl již dříve problematický (tím netvrdím, že je to potřeba a již vůbec netuším, zda o to stojí). Může se jednat např. o telefonát na linku důvěry, docházku do psychoterapie, nácvik relaxačních technik (obdobně funguje i jóga a tai-či), v případě akutních projevů pak návštěva krizového centra nebo psychiatrické pohotovosti. Držím palce.

Dobrý den, každý jsme jiný a funguje nám něco jiného. Mně osobně v podobných situacích pomáhá několik věcí: Jednou z nich je představit si tu nejhorší variantu, jak to může dopadnou a nějak se s ní smířit (že tím svět ani můj život neskončí, že to půjde nějak napravit, že mám i v takovém případě přece v životě dost věcí, za které můžu být ráda). Pak si samozřejmě dál přeju, aby situace dopadla dobře, ale už mě tolik neparalyzuje představa, že ne. Další věcí je vzpomenout si ze skutečného života (mého, mých blízkých nebo lidstva obecně) na daleko horší věci, které se opravdu staly. A říkám si, že jsem nijak nemohla ovlivnit/zasloužit si, že třeba právě teď nejsem v koncentráku (jako byli lidi před 70 lety) nebo ochrnutá (jako je právě čerstvě moje kamarádka) - pak mi ty moje "obyčejné hrozící katastrofy" hned připadají jako drobná nepříjemnost a vrátí mě to do správných měřítek, jak je vnímat. Dceři před maturitou jsem říkala, že když jí neudělá, tak nás přece nečeká rodinná poprava! Pak mi taky pomáhá vzpomenout si z vlastní minulosti na věci, ze kterých jsme měla strach a nakonec dopadly dobře. A sama sebe tím uklidňuji. Musí se to vyzkoušet, každému pomáhá něco jiného. Co bych si ale dovolila tvrdit jako obecně platné je, že vymlouvat si strach (nebo si ho spíš zakazovat, potlačovat, odvádět od něj pozornost, rozptylovat se) funguje přesně opačně - o to víc přijde ve spánku, apod. Lepší se mi zdá si ho nejdřív naplno uvědomit, věnovat mu pozornost, "prožít ho" a pak sám sebe takto nějak ošetřovat. Což se může opakovat... Držím palce, ať to dobře dopadne!