Depresivní poruchy - příběh č. 1



Roman považoval svůj dosavadní život za bezproblémový. Žil aktivně, měl řadu přátel. Během studia vysoké školy se seznámil se svou budoucí ženou, po jejím ukončení se vzali a záhy nato žena otěhotněla.

Roman si vcelku snadno našel atraktivní práci. V zaměstnání dostal zajímavý plat a půl roku na seznámení se s fungováním společnosti. Zpětně vzpomínal, že se v té době cítil spokojený, vše se dařilo, těšil se na dítě. Po půl roce v práci dostal první samostatný úkol. Pustil se do něj s vervou, ale brzy zjistil, že vůbec není snadný. S blížícím se termínem odevzdání výsledků začal být nervózní, podrážděný, hůře usínal, ráno se mu nechtělo do práce, ve firmě se vyhýbal setkání s nadřízeným. Stále hůře se soustředil na práci, cítil se vyčerpaný a unavený, téměř přestal jíst. Když jej pak nadřízený požádal o prezentaci výsledků, Roman zpanikařil a podal výpověď. Šéfa to překvapilo, ale místo propuštění nabídl Romanovi další čas na dokončení úkolu a nabídl pomoc. Po týdnu vysedávání v kanceláři si Roman uvědomil, že v práci vůbec nepokročil. V té době již téměř vůbec nespal, přestal komunikoval s manželkou, nedokázal se zbavit pocitů selhání a neschopnosti, měl hrůzu z budoucnosti, jak zajistí rodinu. Situaci vnímal jako neřešitelnou.

Ráno v den, kdy měl prezentovat své výsledky, odjel z domova, ale místo do práce zamířil za město. Zastavil na opuštěném místě, vypnul mobil, otevřel láhev a celé hodiny se odhodlával k sebevraždě. Policejní hlídka jej našla spícího a po ztotožnění jej odvezla na psychiatrii. Policie dostala oznámení od manželky, která po návratu z práce doma našla dopis na rozloučenou.

Hospitalizaci vnímal Roman jako prodloužené umírání, byl přesvědčen, že už tu bude navěky. Nevěřil, když mu ošetřující lékař sdělil, že trpí depresí a že je velká šance na zlepšení. Byl si jist, že to, co se mu v poslední době stalo, bylo jen logickým vyústěním jeho neschopnosti. Ani zpětně nebyl schopen ve svém životě najít jediný úspěch, něco v čem by byl dobrý a když na něco přece jen narazil, vysvětlil si to působením šťastné náhody. Nebránil se užívání antidepresiv ani účasti na psychoterapii na oddělení, přesto že je vnímal jako zbytečné. Tři týdny se nic neměnilo, výčitky se nijak nezmírnily, snad jen spánek byl o něco klidnější a začal jíst. Návštěvy nejbližších protrpěl, nesdílel jejich optimizmus, jejich podporu vnímal jako další potvrzení svého selhání. A pak se začalo něco měnit. Při sportu se více soustředil na hru, vydržel poslouchat hudbu, povídal si se spolupacienty, těšil se návštěvu manželky. Při terapii si začal uvědomovat, že řada jeho myšlenek je přehnaných a učil se jim tolik nepodléhat. Připustil, že se s ním před několika týdny opravdu něco stalo a že jeho předchozí život vůbec nebyl bez úspěchů. Po šesti týdnech na oddělení již fungoval jako dřív a mohl být propuštěn. Začal docházet do ambulance, dál užíval léky a staral se o domácnost.

Klid ale úplně neměl. Zbývalo vyřešit práci. Se svým současným zaměstnavatelem se spojil a domluvit se na ukončení pracovního poměru ještě za hospitalizace, ale stále se obával, že v budoucí práci se mu povede stejně. Také jej děsila možnost, že by se budoucí zaměstnavatel dozvěděl o jeho hospitalizaci. Asi za půl roku dorazil na oddělení od Romana dopis, ve kterém psal, že si našel novou práci, ve které je spokojený, že má zdravou dcerku a že se mu vůbec vede dobře. A že už věří, že stav, který prodělal, byla deprese.